Tak co? Já jsem teď ráda, že se vůbec můžu takle na chvilku utrhnout. Jsme teď v jednom kole,
jíst, pít, spát, očkování, kyčle, krev, moč, pořád lítáme po doktorech. Lepší to bylo,
když se o nás starali v porodnici – doktoři běhali kolem nás, když jsem byla unavená, mohla
jsem berušku strčit k sestrám a ještě jsme ušetřily. Bylo to ale pořádný překvápko, normálně
jsem šla na prohlídku, ne, a voni jakože mám ňáký jako výsledky už na spadnutí a že mi to
jako udělaj hned.
To víš, jsem na ně koukala jak vyvoranej krtek a než jsem zalapala po dechu, byla jsem na porodním
sále s kapačkou. Hned jsem chtěla volat příteli, že jako pozor změna, rodíme dneska, ale
von mi to vůbec nebral, byl na ňáký prezentaci nebo co, no chápeš to? No nakonec mi zavolal
a jen tak tak to stihnul, protože jim naštěstí trvalo, než na sál nahnali zaráz chirurgy,
anesteziologa, pediatra a bůhví kdo to tam ještě kolem mě stepoval.
Řekli, že je to mimčo jako ňák špatně natočený, takže mi jako udělaj císaře. To
mě teda nakrkli, to ti povim. Víš, jak jsem chodila na ty těhulkovský přednášky
k tomu mistrovi, co ho znám z huhujógy? Říkal, že porod je nejdůležitější
vokamžik tvýho života, že když se to neudělá přirozeně, to dítě je tím
poškozený, voctne se na šikmý ploše a nakonec nejspíš skončí na šibenici. To je
jak z Mikulášovejch patálií, co? No vidíš, taky říká: „Podívejte se mi do
očí”. Jinak je ale hrozně milej, sálá z něj taková pozitivní energie, taky mu
mezi babama říkáme „alternátor”.
Tam už se teď nemůžu ukázat, koukali by na mě jako na dcerovražedkyni, to je v prdeli,
teď abych kvůli tomu blbýmu císaři chodila kanálama. Hele, vidíš toho psa?
Než přítel přijel, jak jsem tam tak ležela s tou kapačkou, dostala jsem
informovanej souhlas, asi jako na uklidnění. Takovej papír, že to může mít
nežádoucí účinky a komplikace, jako třeba poruchy koordinace, nevolnost,
zvracení, vospalost, trombózu, embolii a smrt. Tak smrt jsem škrtla a podepsala
jsem jim to, co jsem taky měla dělat. Přítel mě ještě chvilku uklidňoval: „Ty
vole buď úplně v klidu, dneska se dělaj voperace, že člověku třeba za živa
vyměněj vobratel, to bych fakt nechtěl. To tvoje, to je proti tomu úplná
trivka, říznou a vyndaj. Ty vole podívej se na to břicho, to nemůžou minout ani
náhodou, no a je to porodnice, tak ti snad nemůžou omylem ani vyndat něco jinýho,
hele buď v klidu.” Pak už to šlo šupem. Chvilku trvalo, než mi na pátej pokus
trefili jehlu mezi obratle, ale pak to šlo fofrem. Cejtila jsem, jak mi řežou
břicho a hledaj tam tam to mimčo. Když ho vyndávali, zvednul se mi žaludek, jak
mi na něj zatlačili, ale zvládla jsem to a zas to hned přešlo.
Pak to přišlo. Víš, představovala jsem si z těch přednášek, jak si to dítě na
mě lehne, bude se vpíjet pohledem do mých očí a hledat prsa, zkrátka jak si
to budem užívat. Místo toho na mě vykouklo zkrvavený tělíčko s vobličejem celym
ublemcanym a zavřenejma vočima. Jo a ještě to mělo takovej ten výraz jako ten
blbec z televize – ten Vansdorf, víš kterej. K vorgasmu to mělo sakra daleko.
No stejně jsem ale měla na krajíčku, jako se to ve mně tak ňák zdvíhalo, když jsem ji tak poprvé uviděla. Úplně mě ti to zalilo.
Hrozně se mi líbila, ale přitom jsem věděla, že teď ji odnesou zvážit
a zabalit a kvůli tomu nikdy nebude mít opravdu ráda mě, sebe, ani nikoho jinýho.
Pak ji vodnesli ze sálu pryč a pustili k ní přítele. Cestou se ho prej ptaly,
co si myslí, že to je, tak jim řek „Nevim, klokáně?” Někdy nevim, co si vo
něm mám myslet. Samozřejmě, že ze všeho nejdřív ji začal fotit, co bych asi vod
něj čekala jinýho, že jo? Mě tam mezitim ještě čistili a zašívali asi půl hodiny,
trvalo to dýl než to porození. Pak mě vezli na JIPku. Celá jsem se třásla a přítel
šel po chodbě se mnou a dal mi do batůžku nabíječku na mobil. Chápeš? Já mu rodim,
a von myslí na nabíječku!
JIPka byla fakt hezky zařízená. Vokolo centrální místnosti pro sestřičky a
sestřičáky byly pokoje na všechny strany, všechny hezky barevný, dokonce mě
nechali i párkrát zavolat, akorát tam za mnou nikdo nemoh. Každý tři hodiny mi
na kojení přinesly berušku a jinak jsem vodpočívala. Zas jsem měla ňáký špatný
výsledky, tak mě z JIPky pustili až třetí den. Přesunuli mě na normální pokoj,
kde jsme pak bydlely spolu. Tam to už bylo bezva, měla jsem berušku pořád u
sebe, ale když jsem byla unavená, prostě jsem ji strčila k sestrám. Naučily
jsme se tam, jak se všechno dělá, a spolubydlící byly taky prima. Jo a dostaly
jsme spoustu dárků! Stačilo jen vyplnit adresu, pohlaví a datum narození a
dostaly jsme fůru slevových kupónů, jedno číslo časopisů Postmoderní rodič a
Duše kuchařky, jablečný pyré a vzorky šampónů, pracích prášků, vložek, plín,
čajů a čistidla na záchody. Nemuseli jsme ani na matriku, matrikářka přišla za
námi do pokoje. A ani do pojišťovny, dostali jsme za vyplnění dalšího formuláře
další dárky a slíbili, že nám pak zavolají, aby nám přišli zařídit životní
pojištění Drobeček.
No jo, nic netrvá věčně, jedenáctej den po porodu nás vyhodili, že už máme obě
výsledky vpořádku a beruška že už je velká kojenkyně. Teď už se vo sebe budem
muset starat samy.