Preludium
Jakmile jsem se přepnul do cestovního rozpoložení, má cesta naplněným autobusem
na letiště najednou získala dobrodružné rysy. Vedle mě začal nějaký Brit
vyprávět znakovou řečí historku o tom, jak někoho pokousal pes. Nechtěl jsem
poslouchat cizí rozhovor, ale mával mi přímo před očima a občas se bolestivě
svíjel. Žádnou ze znakových řečí neumím, a tak mě dost překvapilo, že jeho
příběh dokážu sledovat, ačkoliv bez znalosti zájmen nepoznám, koho ten pes
tak potrápil. Jeho soudruzi se bezhlesně smáli, až se za břicha popadali.
Fuga
Vědomí 70 minut na přestup v Paříži mi bránilo nechat se ukolébat, a tak jsem
hypnotizoval monitor s ohlášeným desetiminutovým zpožděním, když mě objevil
kolega z pražské VŠE. Jede na stejný kongres, narozdíl ode mě dostal ale k letence
plánek přestupu na letišti CDG. Něco jsem musel udělat špatně. Jinak už na večerní
pařížské lince ČSA nikoho nepoznáváme, zbytek našich kontingentů se přepravuje
jindy.
Sedím víc vepředu, ale někde ke konci prvního kilometru přestupu mě předbíhá – daň za
to, že všechno vleču s sebou, aby mi nic nemohli ztratit.
V Casablance se loučíme, já pokračuju nočním letem, on ráno vlakem. 65 minut na přestup mě na
menším letišti už tolik neděsí, dokud nenarazím na jedinou přepážku pro přestup, která je obklopená
hroznem cestujících, který se marně domáhá lístků do Abidjanu.
Letadlo má stejně přes dvě hodiny zpoždění. Z VŠE už nikoho nevidím, zato o pár řad dál sedí
část Brňáků. Je mi blbý zdravit je takhle na dálku, ale mám pocit, že koukají pořád na mě nebo těsně
vedle. Zajímalo by mě, kdy z těchhle problémů vyrostu. Radši vymýšlím, jak se ve dvě ráno
dostanu v Marrakéši z letiště.
Allegro
Neznaje ceny, jedu z letiště za 314 Kč – trojnásobek toho, co jsem mohl
usmlouvat, kdybych v tu hodinu byl co k čemu. Účtenka na utrženém cáru papíru
obsahující pouze cenu a nápis „TAXI” mě trochu děsí, a tak z
posledních sil donutím taxikáře aspoň se podepsat. Budím svého dočasného
spolubydlícího a domlouváme se na zítřek.
Díky vodopádům je Ouzoud na turisty zvyklý. Při příjezdu na nás mávají hned
tři různí chlápci, že musíme zaparkovat na jejich parkovišti. Projíždíme
radši celou obec sem tam a nacházíme parkoviště bližší a ve stínu. Okamžitě
máme po ruce průvodce, k vodopádům se totiž bez něj nesmí a navíc bychom tam
netrefili. Naneštěstí pro průvodce se cesta podle stánků nedá přehlédnout,
a tak mu slibuju, že přestože jeho služby momentálně nevyužijeme, pokud zabloudíme,
vrátíme se pro něj.
Po asi 180 snímcích vodopádů, opiček a jiných elementů jedem do hotelu zpátky
do práce. Jediným podivným zážitkem bylo polední hledání „restauračky”,
při kterém jsme se dostali až do podivné čajovny, kde všichni sledovali v televizi
předčítání z koránu a kde jsme nijak nezabodovali tím, co by se u nás jistě osvědčilo
líp, a to že jsme nechali vyjednávat naši jedinou ženu.
Poco più mosso
Ráno si přivstanem a jedem trochu výš do hor. Původně jsme se báli, že tu budou
silnice třeba jako v Polsku, ale jsou mnohem lepší, a tak vyrážíme k jednomu
z průsmyků pohoří Atlas. Na nejvyšším bodě průsmyku jsou obchůdky a jakmile
vystoupím z auta, prodavači pokřikují: „Allemagne?” Zavrtím hlavou.
„Tchèque?” Jsou fakt dobrý, což potvrzují hned následujícím:
„Pojďte se podívat!”
Nejdeme. Zastavíme až kus za průsmykem, kde se rozdělujeme na skupinu směr kopec
a skupinu směr vesnice. Pak jdem ještě společně do Abdulova obchodu.
Maestoso
Cadenza
Mám to za sebou, tak se můžu konečně podívat do města. Neblahý vliv turistů je
všudypřítomný. Přijde chlápek s hadem, hodí mi ho kolem krku a chce peníze. Akrobati
chtějí peníze za to, že jdu kolem. Muzikanti chtějí peníze. Děti chtějí peníze, některé
aspoň něco prodávají, ale i tak bych je radši viděl ve škole, marocká gramotnost
se odhaduje na něco přes 50%, což by určitě sneslo vylepšit. Babka maluje zadarmo
nohy, pak chce ale peníze. Zajímavé je, že opustíme-li nejčastější trasy prohlídek,
situace se radikálně změní: děti poradí i zadarmo a každý nemá dojem, že jsme přišli proto,
abychom mu jen tak pro nic za nic vylepšili rozpočet.
Solenne
Finale
Cestou jsme narazili na Berbera, který dokázal česky vyprávět celý
životní příběh jednoho turisty: „Praha, Poděbrady, Brno, Fernet,
vodka, Karosa.” Chtěl koupit pivo, ale to jsme neměli.
Cestou zpátky do Prahy letíme v deseti, takže bleskový pařížský přestup
probíhá luxusně – vezeme se dodávkami, abychom to stihli. Stalo
se však něco znepokojujícího. Letušákovi Air France došly housky
a nakonec mi nabídnul nevyužitou housku jiného cestujícího. Přetřásaná
krize letecké dopravy pro mě získává konkrétní obrysy.
Coda
Nůž se na stromě našel. Adam Fišer zvolil vegetariánské jarní závitky 200 g se salátem.