Bylo to proto, že mě děsí psát žádosti o grant a neumím to? Nebo byly problémy, které jsem měl řešit, příliš náročné a pokrok málo hmatatelný? Nebo jsem se bál, že po deseti letech se pomalu stanu inventářem, najdu si problém, kterému kromě mě rozumí na světě dva lidi, a do konce života se jím budu u čaje zabývat?
Něco mě táhlo ven. Zkusit si život za sklem. Zjistit, jaké to je a co můžu dokázat. Zní to mlhavě? Tak to odpovídá.
Řekl jsem, že hledám práci a nechal se zavát do státní správy, kde se točí velké objemy dat, mnoho z nich nestrukturovaných, která by se mohla zajímavě zpracovávat, což je přesně to, v čem se cítím nejsilnější. Místo po světě jsem začal jezdit po českých zemích, kolegové byli milí a vždy ochotní si o všem popovídat, proti Matfyzu byla změna v tom, že nejschopnější dělali práci na řadových pozicích, zatímco čím byl někdo ve vyšší pozici, tím víc uměl především dlouho bezobsažně mluvit. Jak k tomu došlo, to nevím, možná to souviselo s tím, že je těžké nějak objektivně hodnotit pracovní výkony ve státní správě. Zkrátka jsem měl dojem, že jsem se labyrintem světa jen přesunul do jiného skleníku, kde kdo nic nedělá, nic nezkazí a hlavní je být ve správný čas ve správném vztahu s těmi správnými lidmi. Vrátil jsem razítko s datumem a začal jsem hledat práci.
Někteří mi říkali, že Logica je slepá ulička, jiní, že to zní rozumně tam pracovat. Tak jsem to zkusil. Místo po českých zemích jsem kromě úvodního školení začal pořád sedět na Petřinách v kanceláři s dalšími 120 lidmi, se kterými jsem sdílel jednu ceduli „automatické splachování až do vyřízení reklamace nefunguje“. Kolegové se bavili spíš na Facebooku než mezi sebou a po skončení zkušební doby jsem se dozvěděl, že práce z domova už nebude možná. I tam jsem ale objevil spoustu nového. Překvapilo mě, že v takové firmě dostávají zaměstnanci po deseti letech jako dárek župan, a že když se projekt, který vedou čtyři manažeři, dostane do skluzu, který je způsobený chaotickým řízením, řeší to tak, že najmou pátého, který, aby ukázal, že je užitečný, zaplní další cenná místa v kalendáři schůzemi. Na schůzi každý řekne, jak se jmenuje a co má v projektu na starosti. Když se tohle dělá čtyřikrát týdně pod taktovkou různých manažerů, veškeré bariéry v komunikaci zákonitě padnou a další čtvrtletí zpoždění to už jistě nenabere.
Byla to slepá ulička. Ale už jsem neměl pocit, že jsem ve skleníku. Spíš jsem se ptal sám sebe, jestli tohle je tedy ono, jestli to je tedy celé. Nechtělo se mi svou cestu končit takhle. Dal jsem další výpověď a smazal jsem svůj Facebook.
Pokračování brzy.