Autorka předchozí citace dále dokonce píše, že “na poslední příčce žebříku najdeme po celoživotní pouti jen bezbarvé neurčité prázdno”. To ale ještě nic není. Hned vedle se můžeme dočíst, že jsme “vyrůstali jako žáci-pohrobci a nyní jsme dosiřeli”.
To ale ještě nic není. Třeba taková Marie II. Stuartovna taky zemřela v prosinci. To ale ještě nic není. Pochována totiž ale byla až v březnu následujícího roku a k jejímu pohřbu tak měl čas něco napsat zde na blogu neprávem opomíjený Henry Purcell:
Člověk narozený z ženy má čas žití tak krátký a plný trápení. Vstane a je sražen, vstane a je sražen jako květina. 𝄆Odplyne, jako by byl jen stínem, a už nikdy nepokračuje, nikdy nepokračuje, nikdy nepokračuje, nikdy nepokračuje, nikdy nepokračuje ve svém pobývání.𝄇
Pak to ještě pokračuje, ale ve svém neustávajícím neurotickém pohybu to samozřejmě nemám čas dál amatérsky překládat.
Takže odkaz Henryho Purcella je jasný. Dnes by se to řeklo stručněji: “Umřeme všichni, dřív, než si myslíte.” Ostatně on sám si tuto pecku na svém pohřbu nechal provést už na podzim téhož roku. A Václav Havel? Rojí se teď spousta jeho citátů, ale stejně bych to zkusil zformulovat sám za sebe: “Nečekejte, až se vás o to začne někdo prosit, ale začněte měnit svět k lepšímu sami.” Zvedneme tuhle upuštěnou rukavici, nebo tady budem jen blbnout se svíčkama a litovat se?