Policajti mají pochopení pro policajty, maminky s dětmi pro maminky s dětmi a kuřáci pro kuřáky. Dovedou se do nich vcítit. Zažili to. Vědí, jaké to je. Takže kdo z vás jste někdy byl kouřící policistkou na rodičovské dovolené, máte téměř jistě nadprůměrné pochopení pro jejich obavy a starosti. Šance, že při cestě kolem dětského hřiště mumláte „haranti uřvaný” nebo že máte někde vytetováno A.C.A.B., je mizivá.
Zkušenosti s našimi životními rolemi nás mění. A mění nás překvapivě rychle. K tomu, aby se změnil můj pohled na mé učitele a na to, jak měli během hodin tak malý nadhled a smysl pro můj neodolatelný humor, stačilo jen prvních pár hodin strávených mluvením k mladým lidem zaujatým hraním žížal, leštěním nehtů a všelijak jinak mi dávajících najevo, jak málo je zajímá, co je zrovna ten den musím stihnout všechno naučit. Ten efekt byl silný a okamžitý. Jako kdyby snad někde cestou do učebny došlo k omylu a já se tam najednou octnul s cizíma očima. Podobně rychle se díky dětem proměňuje můj pohled na mé rodiče, moje představa o tom, jaké to asi bylo pro ně, když měli vychovávat dítě. Už nikdy nebude stejná jako předtím.
Přijít do nové situace a podívat se na svět jinýma očima se nepodaří úplně vždycky a každému, ale tam, kde se to podaří, to silně nabourá odsudky, které jsme měli vypěstované. Od malička mám dojem, že zcestovalí lidé jsou jakoby starší. Ne že by byli zapšklí dědkové, ale jako by měli něco společného s takovými těmi starými, co už toho viděli tolik, že si dokáží vážit věcí samozřejmých a nerozčilují se, protože už vědí, že všechno nemusí být tak, jak nám zrovna někdo vypjatě líčí ve zprávách, a že pravda bývá i složitější. Ale to, co je k tomu nadhledu přivedlo, vůbec nemuselo být zrovna cestování. Myslím, že výměna očí přichází především tehdy, když musíme zkusit nějakou novou roli. Škoda že někdy to nejde a můžeme zkusit jen simulaci.
Už to samotné by stačilo k tomu, abych všem vám, kteří jste nešťastní, rezignující a opovrhující všemi poslanci, ministry a starosty bez rozdílu, opět doporučil zkusit se zapojit sami, ale tentokrát nejen proto, abyste posílili ten les zapojených lidí o ten jeden strom, ale i proto, že nové oči a nahlédnutí, že nejsou všichni všude stejně zkažení, vám samotným můžou přinést pokoj.
Je tu ale i druhý důvod. Po tom, co teď sám chodím mezi politiky a vidím lidi hloupé i chytré, zamlklé i přetékající nekončícími proudy slov, upřímné i opatrné, začínám si víc vážit toho, že se na něčem aspoň trochu rozumném dohodnou. Už jejich výstupy neposuzuju jen z pohledu dokonalosti a jak moc toho k ní chybí, ale uvědomuju si, že z hádky lidí s velmi různými názory nakonec zákonitě musí být výstupem něco, co dokonalé nepřipadá nikomu. Teď už si toho dokážu vážit.
Foto v přehledu článků: Some rights reserved by vernhart