Od pondělí začneme být zase všichni sledováni. Ministerstvo vnitra pro nás připravilo a naši poslanci schválili předpis, který mobilním operátorům a poskytovatelům internetu nařizuje, aby na náklady státu sledovali veškeré naše aktivity, u kterých je to technicky možné, aby tato data na náklady státu uchovávali na šest měsíců, někdy i déle, a aby tato data na náklady státu zpřístupnili České národní bance, všem tajným službám, Policii, celníkům a dalším orgánům.
Proč vůbec začnou tato pravidla platit až v pondělí? Protože Ústavní soud je zrušil, když napsal mj.: K omezení osobní integrity a soukromí osob může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně, je-li to akceptovatelné z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Konkrétně se mělo předávání dat v souladu s evropskou směrnicí týkat ne úplně všech, ale pouze „závažných trestných činů“. Ministerstvo vnitra na tento nález reagovalo typickým způsobem české exekutivy, tedy výsměchem soudu, když zákon změnilo tak, že vyřadilo jen bagatelní trestné činy, a navíc k nim ještě přidalo celou řadu výjimek. Takže když například na vašeho kolegu nebo někoho z rodiny padne podezření na přechovávání přístupového hesla k počítačovému systému (§ 231 trestního zákoníku) a nějaký orgán usoudí, že by se o tom mohl dozvědět víc díky tomu, že si nechá poslat, kdo, kdy a kde volal právě vám v posledním půl roce, legálně se k vašim datům dostane. V těchto situacích alespoň platí, že žádosti schvaluje soudce, ale to se dá lehce obejít, pokud tedy vaše soukromá data potřebuje policista: ta samá data si prostě nechá poslat proto, že by to možná mohlo pomoci při zjištění totožnosti osoby neznámé totožnosti. Pak už se s nějakým schválením soudcem ani nemusí zatěžovat.
Jak vidno, systém je proti zneužití zajištěn přímo neprůstřelně. Aby náhodou ale policisty obchodující s výpisy hovorů a mapami pohybu osob přeci jen nemohl někdo odhalit, obsahují předpisy další pojistky: není třeba nijak evidovat, kolik kdo odeslal žádostí kterým poskytovatelům. Výstražný příklad rakouského systému Durchlaufstelle ukazuje, že pak by bylo možné zveřejnit skutečné počty sledovaných osob, což by mohlo ohrozit dobrou náladu veřejnosti a tím i národní bezpečnost. U nás si vystačíme s tím, že každý operátor individuálně komunikuje s celou plejádou oprávněných orgánů a celkových čísel se nikdo nedopočítá. Také proto, že policisté nemají povinnost žádat z jednoho místa, ale podle zákona kterýkoliv policista může přijít za poskytovatelem a data si odnést.
To všechno má ovšem velmi ušlechtilý cíl: zamezit zločinu. Policie zamezuje zločinu, je to její účel. Ministerstvo vnitra také zamezuje zločinu, je to jeho povinnost. Ministerstvo považuje každé usnadnění práce Policie za svoje vítězství. Úředníci mají celou zásobárnu hlubokých lidských příběhů o zločincích, kteří by jistě nebyli nikdy chyceni, kdyby Policie byla bývala neměla výpisy z mobilů poškozeného a jeho příbuzných. V slzách dojetí všech zúčastněných poslanců se pak už utopí argumenty o tom, že v podsvětí se prostě střídají SIM karty i telefony tak, aby výpisy nikoho neodhalily, takže zajímavé informace se dají zjistit o všech občanech kromě zločinců. Zapadnou i analýzy o tom, že statistiky objasněnosti trestných činů se po zásahu Ústavního soudu nijak nezhoršily a to, že v Německu mají tutéž zkušenost.
Úředníci mají totiž velmi zajímavé vysvětlení, proč ačkoliv je plošné špehování všech tak užitečné, na statistikách se to pozitivně neprojevuje: jsou to totiž trestné činy, o kterých by se Policie vůbec nedozvěděla, že byly spáchány! Proto je třeba se na statistiky začít dívat nově: čím obsahují víc trestných činů, tím lépe, svědčí to o dobré práci Policie v odhalování toho, že se vůbec staly.
Na jedné straně je tu tedy ministerstvo, které vidí své poslání v jakémkoliv posilování pravomocí Policie, na druhé straně Ústava, kterou brání pár nikým nevolených soudců a „lidskoprávní mašinerie“, jak se organizacím typu Iuridicum Remedium říká na ministerstvu. Jak už napovídá úvodní citát jednoho z úředníků, lidská práva jsou exekutivou považována za obtížnou překážku v potírání zločinnosti. Jinými slovy vytýčená cesta je jasná: vyměnit soukromí za bezpečnost, protože kdo nic špatného nedělá, ten se přece nemusí ničeho bát. Pokud se toto pravidlo v naší zemi ujme, můžeme už dnes předvídat, které další zločiny, u kterých jsou dnes ve statistikách podezřele nízká čísla, se díky moderním technologiím naší Policii ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a Poslanecou sněmovnou začne dařit mnohem lépe odhalovat. Na prvním místě jsou to jiným způsobem těžko odhalitelné trestné činy, které by šlo odhalit díky plošnému odposlechu soukromých prostor s následným počítačovým vyhodnocením všeho řečeného:
- § 162: Svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství (za 2011 zjištěno 0)
- § 176: Omezování svobody vyznání (za 2011 zjištěno 0)
- § 403: Podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (za 2011 zjištěno jen 97, ale kolik zločinců tato hnutí podporuje slovně doma v soukromí?)
- § 184: Pomluva: i pomluva spáchaná doma v kuchyni je trestný čin, v jehož odhalování je Policie bez dalších pravomocí prakticky bezmocná
V další fázi bychom si pak měli všichni povinně instalovat i kamery napojené na operační středisko Policie, protože například trestný čin soulož mezi příbuznými (§ 188) nelze často odhalit ani ze zvukového záznamu.
Další technologické novinky na sebe nenechají dlouho čekat. Sledování chování osob už se koneckonců zkoušelo a až Policie zjistí na to, že hlídkovat jen ze země je málo efektivní, jistě se dočkáme i pěkného výběrka na automatické hlídky i před okny našich domovů.
V otázce, jestli se vzdát práv nebo bezpečí, se Ministerstvo vnitra už rozhodlo: lidská práva nesmějí stát v cestě boji se zločinem. Spolu s nimi i prakticky celá sněmovna. Kdo se však postaví na druhou stranu pomyslné barikády?