Zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění.
V případě vrácení jízdenky v reakci na omezení poskytovaných služeb Dopravní podnik vynucuje plnění (1850 + 60 Kč sankce za vrácení kupónu), které je v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění (protiplnění zde vůbec nenastává). Podle mého názoru tedy dělá přesně to, co zde zákon zakazuje. V případě porušování tohoto zákazu je hned v dalším odstavci stanoveno, že zjistí-li ho Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, pak takové jednání do budoucna zakáže. O to jsem ho také právě před týdnem požádal.
Dále tu máme § 5a zákona č. 634/1992 Sb.:
Obchodní praktika je agresivní, pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem svým obtěžováním, donucováním, včetně použití síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje možnost svobodného rozhodnutí spotřebitele. Při posuzování, zda je obchodní praktika agresivní, se přihlíží zejména k těmto okolnostem:
d) nepřiměřené překážky pro uplatnění práv spotřebitele, nebo
e) hrozba protiprávním jednáním.
To přesně sedí. Zaměstnanci kyperské firmy, kterou si na to Dopravní podnik najal, se mi snažili zabránit v uplatnění mého práva na odstoupení od spotřebitelské smlouvy. Několikrát mi lživě tvrdili, že to nejde, a říkali, že musím jednat přímo s Dopravním podnikem, zatímco Dopravní podnik mě poslal za nimi. Který jiný prodejce si může něco takového dovolit? Vyhrožovali mi, že za odstoupení od smlouvy budu já jim platit 254 až 354 korun, podle toho, jak zrovna byli v ráži. Nakonec mi podstrčili potvrzení, které říká, že jsem převzal „(314)“ korun, ačkoliv jsem nic nedostal.
Toto jednání, které bych tak čekal na nějaké předváděcí akci s hrnci, se myslím na Centrální dispečink DPP opravdu nehodí a v tomto smyslu jsem v pondělí podal stížnost pražskému inspektorátu České obchodní inspekce, která by se o dodržování tohoto zákona, který klamavé obchodní praktiky zapovídá, měla starat.
Konečně sám Dopravní podnik už má na stole můj dopis, kde ho vyzývám k vydání bezdůvodného obohacení. Snažím se mu vysvětlit, že takto stanovená sankce za vrácení roční jízdenky je nevyrovnaná, chybí jí veškeré zdůvodnění (o tzv. dotaci magistrátu se v tarifu nic nedozvíme), je tedy nesrozumitelná a zároveň se příčí dobrým mravům, a tedy je hned ze dvou důvodů podle § 37 a § 55 – 56 Občanského zákoníku neplatná. Do konce září se tedy dozvíme, jestli je nutné zapojit i soud.
Bylo by hezké, kdyby Dopravní podnik pragmaticky zvolil pro něj výhodnější řešení a peníze mi vrátil. Sice by musel několika lidem vrátit jízdné, ale opačný postup ho bude (pokud v něm bude úspěšný) stát víc: ti, kdo by teď kupóny vraceli, si stejně v prosinci už nové v každém případě nekoupí. Ale ti ostatní budou mít po této zkušenosti při rozhodování o své dopravě příští rok značné pochybnosti: když letos DPP zavřel jednu stanici metra, nezavře příští rok třeba dvě? A kdo jim slíbí, že se třeba polovina autobusů nezruší? Nikdo. Zato předplatné se určitě vracet nebude. To jsou tedy pěkné vyhlídky, když má rodina vytáhnout a bez jakékoliv záruky zaplatit skoro 10 tisíc korun.
Rozhodnutí Dopravního podniku za žádných okolností nikomu nic nevracet tedy jen dál zbytečně rozšíří počet kol a aut v Praze. Ale skupinové myšlení v těchto „firmách“ funguje neúprosně, takže moje výzva se u svých adresátů s pochopením nejspíš nesetká a zlepšení přinesou až možné zásahy úřadů a soudu. O výsledcích budu průběžně psát na Twitter a snad i sem zas něco jednou napíšu.
Kromě konzultovaným právníkům patří můj dík za užitečné a vhodně načasované tipy a triky pro začátečníky i serveru prahounakole.cz.
Za morální a praktickou podporu děkuji zvlášť kolegovi bloggerovi Petru Němcovi, který se rovněž potýká s vynucováním placení za nic, a jeho jdeto.de.