Člověxice s léty začíná chápat, že se nestane ani kosmonautem ani presidentem, ale furt je tu ještě ta možnost uskutečnit si svůj sen popelářský či bezdomovecký. A občas letí vzduchem divoká karta, která jej roztočí jak čamrdu. Samozřejmě ve chvíli, kdy to čeká nejméně.

Zažil jsem chvíle, když začínal být život nesnesitelně nudný (v DB), jaxem potom vzápětí v eB po té nudě a usedlé jistotě doživotního zaměstnanání toužil! Teď zrovna to začíná být nuda, dobré bydlo v podobě pravidelného platu pálí. Už vidím své příští vzrůšo, ach Krnove!

Ale muselo by se mnohem přesněji vysvětlit, co je strukturace (na sebe naskládaná stavová zacyklení)a co je stabilita (opakování bez možnosti výjimky) – a když to začnete dělat, zjistíte, že tyhle modely mají v sobě spoustu rozporností, protože vycházejí z našeho zkušenostního světa – a ten obsahuje jen kvazistability. Nemáme nic, k čemu by se ty mezní stavy daly přirovnat, můžeme s pro představu vždycky jen říci, že to je „trochu jako tohle“, ale ve skutečnosti jinak:-)

A ještě – jakkoliv si nemohu být jist, zda jsem pochopil Vaši představu, (kdyžtak mne opravte, vidím v ní jen to obtížné přetavení zkušenostních pojmů do pojmů pro svět mimo naše zkušenosti),
v představě „nechat nějaký prostor nestrukturovaný“ vidím takové to praktické pojetí prostoru jako „prázdna na hraní“.

Ale fyzikální prostor sám o sobě není.

Velký třesk a následný děj-čas ten prostor VYTVÁŘÍ. To je to rozpínání vesmíru. Není to tak, že vesmír se rozpíná „někam“, „do něčeho prázdného“.

Chápu, že to je těžko představitelné, ale na druhou stranu, když se člověk trochu snaží a zkusí si představit, že nic je skutečné nic, že to je prostě „negace všeho“, logika takovou představu dovolí tak trochu osahat….

Prostor je něco, nikoli nic. Fyzikálně nic takového jako „prázdný prostor“ neexistuje. Ale to je poměrně běžné směšování normálního praktického významu tohoto slova s významem opravdu obecným, přesně definovaným. Potřebovali bychom na to dvě slova – ale kdyby se to takhle začalo dělat, za chvíli by si lidi nerozuměli. Na druhou stranu už tu slovo pro „obecný fyzikální prostor“ bylo, takovému prostoru se říkalo éter – jenže se mu předem definovaly takové vlastnosti, že se ukázalo, že nic s takovými vlastnostmi neexistuje. Teď se v tom významu používá, myslím, tak trochu slovo vakuum… jenže to má taky docela zavádějící konotace. Je to těžké, chtělo by to podobné nové slovo, jako kdysi kvark:-) I když i ten to má už spočítané a lidi si ho stejně představují jako malou kuličku, která je spolu s dalšími takovými kuličkami uvnitř třeba protonu… nemůžeme se zbavit makroskopické praktické představivosti, aspoň tedy ne tak rychle, řeč je mnohem pomalejší než poznání, než se nějaká opravdu obecně nová představa dostane do řeči, aby jí každý měl a rozuměl, je to asi podobný proces, než veškerá voda v oceánu projde nějakou malou říčkou v horách, pěkně vypařit, napršet, odtéct, znovu a znovu, dokud si opravdu všechny molekuly nezvyknou, že tam ta říčka opravdu je 🙂

Ale volba oněch přestav je plně v naší moci. Lze si vybrat kteroukoli nebo jakoukoli jinou. Proč tedy vybírat zrovna tu, která navozuje depresi?

Jistě znáte příběh policajta, který žehral na nechutně stereotypní svačiny, jež si nosil do práce; pointou onoho příběhu je zjištění, že si je náš policajt připravoval vždycky sám.

Trochu jste mi ho svým článkem připomněl 😉