Reklama
 
Blog | Václav Novák

Sladký život v ČR

Měli jste někdy v životě problém s úřadem? Jestli ne, dál nečtěte. Jestli jo, mám pro vás dvě zprávy a historku. První zpráva je dobrá: někde jinde byste to neměli o moc lepší. Druhá špatná: už to tak asi zůstane. A historka, která se k tomu váže…

Uznávám, jsem rozmazlený Prahou.

Už od (polo)pádu komunismu jsem se těšil, jak náš stát začne fungovat
tak, jako fungují ty západní.

Jenže pak jsem vyjel na stáž do prý skoro úplně nejefektivnějšího – Spojených
států amerických. Těšil jsem se, že uvidím něco jiného než zkostnatělý a na
zákony zvysoka kašlající Městský úřad svého rodného města, kde jsem úředně
bydlel během studií v Praze.

Reklama

S opravdovým nadšením jsem vyplnil formuláře DS-156, DS-158 a I-901 a zaplatil
všechny tři platby nutné pro vízum. DS-157 už mě zas tak nenadchnul – vypsat
všechny země, kde jsem byl za posledních 10 let, i s příslušným rokem, je dost
náročné, zvláť když je těch zemí zrovna kolem nás tolik. Taky vzpomenout si na
adresu, telefon a datum docházky do školky není nic pro člověka s mojí pamětí.
Navíc jsem, já smolař, chodil do tří různých školek! Na druhou stranu telefonní
číslo v našem městě mělo tehdy 4 číslice, uznávám, s trochou dobré vůle jsem si
to mohl zapamatovat. Naštěstí na pražské ambasádě ještě nemají detektory lži,
takže mě vízum dali, i když jsem vyplnil, že nejsem bezpečnostní hrozba.

Všiml jsem si, že když Američani zveřejňují fotky zločinců, ti se vždycky
na těch úředních fotkách tváří hrozně zle, jako kdyby se jim to snad ani
nelíbilo. A tak jsem hned po příletu na letišti chtěl udělat co nejlepší
dojem do databáze a vykouzlil na imigračního úředníka co nejširší úsměv,
asi jako kdybych žádal o hypotéku. Myslel jsem si, chudák, že Američani to
tak mají rádi, to mám z těch jejich filmů. Pán v kukani mi řekl, že takhle
ne, ať se uvolním, a radši ať si i sundám brýle. To přitom lidi přede mnou
teda nemuseli. Takže tam teď mají další fotku teroristy. Pak se ukázaly
první kulturní rozdíly. Když jsem položil ukazováček na snímač otisku,
který ležel na přepážce, pán řekl, ať ho dám výš. Tak jsem ho zvednul lehce
nad snímač. Pán nebyl vůbec rád, chtěl, abych dal prst výš na jeho
obrazovce
, kam mi koukal na kapiláry, ne ve skutečnosti. Prostě žije už
víc ve svém přístroji než v realitě. Nic mi ale už nevysvětloval a prst mi
ručně přiložil, kam potřeboval. Tím teda myslím na ten snímač.

Na tomto místě by se asi slušný člověk měl omluvit skupince Italů,
kteří za mnou čekali na pasovou kontrolu, ale jelikož ten Ital přede
mnou zase zdržoval tím, že se toho policajta ptal, kde si má vyzvednout kufr,
tak nic nebude.

Tak abych se dostal k tomu, o čem chci psát: po hladném příjezdu a
potvrzení příjezdu ministerstvu vnitřní bezpečnosti jsem dostal za
úkol požádat si o přidělení čísla sociálního pojištění (SSN), tedy
jako u nás cizinci někdy žádají o rodné číslo. Už první návštěva úřadu
mé představy trošku nabourala:

AUT_0372.JPG

Na druhý pokus jsem se dostal dovnitř do čekárny, kde jsem ZADARMO mohl
sledovat velmi poutavou reportáž v televizi:

AUT_0376.JPG

Osobně si myslím, že televize na amerických úřadech, od čekárny pražské
ambasády, frontu na pasovou kontrolu až k mému úřadu, jsou tam
proto, aby lidi nemohli přemýšlet a neuvědomovali si, co se děje.
S hrůzou čekám, kdy se tahle vymoženost dostane k nám.

Jednání proběhlo hladce a za dva týdny jsem obdržel…

ne, SSN to nebylo…

za dva týdny jsem obdržel dopis, že na mé žádosti se pracuje a dokonce
tam byl i časový odhad, a to sice že zpracování žádosti bude trvat
"nejméně 5 týdnů, nebo déle". Že to má stejný význam jako jen "nejméně
5 týdnů"? Nevadí, hlavně že konečně vím, kdy to bude vyřízené. Není nad
to, když se určí termín.

Abyste líp vnímali, jak dlouho jsem čekal, než se něco stane,
trochu zatím odbočím.

Chvíli mi trvalo zvyknout si na místní dopravní předpisy:

AUT_0363.JPG

A rozhodně mě zaujalo, jak jsou proti nám Evropanům místní umělci
slušní:

AUT_0387.JPG

Nakonec ale 6 týdnů uplynulo jako voda a dostal jsem dopis, že se mám
z důvodu nesouhlasu blíže nespecifikovaných údajů v nějaké databázi
dostavit toho a toho v 9 hodin na jiný úřad. Škoda, že nenapsali, co
si mám vzít s sebou. Každopádně had před budovou, kam jsem v 8:30
dorazil, mě celkem šokoval. Podotýkám, nebyl to had – plaz, ačkoliv se
taky plazil. Byl to had z lidí!

V něm jsem se rozloučil s představou, že nevyhnutelný
pokrok v naší ubohé zemi nás posune k vysněnému zámořskému ideálu.

Tradičně bývá pointa příspěvku na konci. My jsme ji právě minuli, ale
co moje SSN? Dál už je to nuda: po vystání fronty mi usměvavá
nepříjemná paní řekla, že mě nemá v počítači.


Aha, a co mám dělat?
– zeptal jsem se, aby nestála řeč.

Běžte na zpátky na letiště, na které jste přiletěl, tam vás měli zadat
do systému a vy tam teď nejste.

Aha, mám jít na letiště. Paráda.

Na takovém letišti jezdí všude taxíky a letadla dělají "vžžžum".

Co byste dělali vy?

Já jsem jel na letiště.

Zkusili jste někdy přijít zvenku na letiště a dostat se k těm
přepážkám, které kontrolují lidi vystupující z letadla? Věříte mi, že
to je poměrně těžké? Že na letišti není žádná veřejně oficiálně
zvenku přístupná kancelář, kde můžete přijít na vstupní pasovou kontrolu?

Naštěstí i američtí úředníci jsou jenom lidi. Odchytl jsem je, když si
do kanceláře nesli hamburgry. Naštěstí od přírody vypadám tak zoufale,
že mě vzali do kanceláře s sebou. Tam mi jedna dobrá duše řekla, že u ní
v počítači jsem, a že tady problém nebude.


Aha, a co mám dělat?
– tuhle frázi se určitě naučte, pokud ji ještě
v jazyce své cílové země neumíte. Použijete ji nejméně 2.7 krát
častěji než učebnicemi omílané "mám hlad". Na "mám hlad" vám navíc
každý odpoví výrazy, které nenajdete ani v Akademickém slovníku.

Mám jít zpátky na úřad, kde jsem o SSN žádal.

Aha. Tak to má výhodu, že se tam dá jít pěšky. Když jsem tam druhý den
přišel, milá paní mi s vážným výrazem ve tváři řekla: "To vypadá, že
jste se ocitnul v bludném kruhu."

Tenhle obrat jsem si zapamatoval a jsem jí dodnes vděčný, protože pak
řekla, že neví, co se mnou má dělat, a dala mi to SSN přesto, že se
nade vší pochybnost neprověřilo, že nejsem bezpečnostní hrozba.

Od té doby mám pro naše úřady mnohem větší pochopení, věda, že jinde
to o moc lepší není. Nebo je?

Už to nebudu natahovat, mohl bych ale pokračovat, hlavně veřejnou
dopravou (poté, co mi ukradli kolo, jsem se pokoušel do nákupního
centra jet městským autobusem, já blázen) a bezpečností (Cítíte se tady nebezpečně? Čtěte pravidelně tohle
a přestanete se).

Na závěr vás vyzývám ke klidu a pořádku:
AUT_0508.JPG

Jedna věc by mě ale zajímala. Nebylo to tím, že jsem cizinec? Nemají
to u nás cizinci taky takové? Američanům je hej. Ti, co přijeli na
stáž zase k nám do ČR, měli vstup na 90 dní bez víza a pak buď museli na
úřad žádat o dlouhodobé vízum, nebo si museli udělat výlet do Drážďan
nebo Vídně, aby zas mohli vstoupit na 90 dní. Asi nepřekvapí, že první
možnost si nikdo nevybral.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama