Reklama
 
Blog | Václav Novák

Hudbou od zkoušky až k lesbickému festivalu

Je na hudbě nejdůležitější kdo hraje, komu, kde, kdy, jak, nebo o čem? Proč je zpívání ve sprše jiný zážitek než na lesbickém festivalu a co mají mé oblíbené písničky společného?

Ve sprše si ovšem nezpívám, takže to nedokážu srovnat. Přesto jsem si dovolil
vybrat pár vzorků mé nejoblíbenější hudby a nalepit je sem. To, co opravdu
poslouchám, sem nahrát z moci úřední nesmím, ale zkusil jsem najít aspoň něco
podobného. Až se mě personalista v dotazníku zase
zeptá na moji oblíbenou hudbu, mám, kam ho poslat (dobrý den!).

Jestli někdo zpívá opravdu s chutí, se pozná hlavně na zkoušce. Na koncertu se pak,
narozdíl od nahrávky, energie snadno přenese i na posluchače.

Reklama

V tomto směru se u nás v roce 2002 velmi dobře uvedl školní sbor Morgan State University,
proto jsem si v Baltimoru nenechal ujít jeho dva benefiční koncerty. Oba začínaly
(pro mě stejně překvapivě jako univerzitní promoce) modlitbou a jejich duchovní složka byla asi ta
pro celkový úspěch nejpodstatnější. Jednotliví členové sboru se střídají v sólech, a když
je poslouchám, uvnitř cítím něco, co ve mně profesionálové vyvolat nedokážou.

Tuhle hudbu ani moc ze záznamu neposlouchám, protože nahrávka z té atmosféry
moc nepřenese. Naproti tomu „samul nori“ zní nahrané stejně jako živě,
zamýšlené napětí mezi čtyřmi elementy a jeho gradace se zachovává. Ačkoliv pro
Evropana ta skladba může znít náhodně, samul nori, které jsem viděl v Praze,
bylo skoro stejné jako to, co mám nahrané, i to, které jsem nakonec vybral:

Venkovská hudba samul nori je možná právě pro svůj lidový původ tak snadno přenosná.
To elitní a sofistikovaná polyfonie zní bez živého kostela trochu mdle,
přesto bych ji nerad vynechal:

Co si ale budeme povídat, častěji poslouchám spíš něco moderního a veselejšího.
Zvlášť když si vzpomenu, jaká to byla bitka v našem školním orchestru (hlavně ke konci),
nikdy mě nepřestane bavit:

Občas se mi stává, že si něco zamiluju, až když to slyším posté, asi proto
tu dnes nemám pěkné písničky, které se brzy oposlouchají. Samozřejmě ale
miluju i profláknuté hity. Zde například ještě fotogeničtější
skvadra než Symfonický orchestr Prahy 8, se kterým jsem si v Domově důchodců
Bohnice zahrál tohle:

Následující ukázka je ze skladby opačné, takové, kterou si pustím, jen
když jsem na tom opravdu špatně. Její existenciální zabarvení mě zatím vždycky
donutí zaprotestovat, že tak špatně na tom ještě nejsem.

Nejoblíbenější kus nejoblíbenějšího autora nakonec. Není to kvůli tomu tubovému
sólu (1:47 až 1:55), ale pro tu atmosféru neustále podvědomě předznamenávající
vyústění, která se drží celou dobu. Zde například geniálně ztvárněné „plesové
veselí”, za kterého se Julie poprvé setká s Romeem. Nahrávka je z
představení, které i na videu působí silněji, než Národní divadlo živě (no
dobře, kdyby si kolem mě nepovídali ruští turisti, možná bych se byl dokázal
víc soustředit).

http://www.youtube.com/watch?v=wo30O2vl3VY

A abych nezapomněl, tento čtvrtek náš kostelní sbor krátce zazpívá po bohoslužbě v rámci
letošního lesbického festivalu. Na kázání Miloše
Rejchrta jsem tentokrát opravdu zvědavý a těším se, protože nakonec vždycky nejlepší hudba
je ta, co si člověk zahraje nebo zazpívá sám.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama